Oběti genocid lze urážet nejen popíráním těchto historických křivd, ale i jejich relativizací. Jak vůbec může někdo soudný srovnávat omezování otevírací doby v supermarketech s norimberskými zákony?
Autor textu: Šimon Krbec
Text byl publikován 9. prosince 2021 v rubrice Názory deníku Mladá fronta DNES a na serveru iDnes
Na snímku památník v prostoru bývalého koncentračního tábora Majdanek, město Lublin (Polsko)
9. prosince si OSN každoročně připomíná památku obětí genocidního násilí. Pietní den byl vyhlášen v roce 2015. „Mezinárodní den připomínky a důstojnosti obětí zločinu genocidy a prevence tohoto zločinu,“ jak zní přesný název, odkazuje k přijetí Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy, kterou jako vůbec první lidskoprávní mezinárodní úmluvu Valné shromáždění OSN přijalo 9. prosince 1948. Hlavním iniciátorem úmluvy byl polský právník židovského původu Rafael Lemkin (1900–1959), autor pojmu genocidy, který vznikl spojením řeckého „genos“ – kmen a latinského „caedere“ – zabíjet.
Lemkin studoval ve Lvově filologii i práva a v meziválečném období začal pracovat na koncepci mezinárodní legislativy, na jejímž základě by bylo možné odsoudit pachatele masového násilí vůči etnickým a náboženským skupinám. Historicky se odkazoval k masakrům Arménů na území osmanské říše během první světové války, jehož hlavní strůjci zůstali nepotrestáni. Inspirací pro Lemkinovo dílo byla i dlouhotrvající diskriminace Židů ve východní Evropě a násilí na nich páchané během pogromů.
Teprve až druhá světová válka a vyrovnávání se se zločiny nacistického Německa vůči Židům, Romům, Slovanům a dalším etnickým skupinám umožnila Lemkinovi a jeho kolegům prosadit jejich ideje do mezinárodního práva. V poválečné době tak vzniklo několik dokumentů, na nichž stojí ochrana práv menšin a jednotlivců dodnes. Den po úmluvě o trestání genocidy byla 10. prosince přijata Všeobecná deklarace lidských práv a další úmluvy následovaly. Vznikl tak právní systém, na jehož základě je možné nejen chránit etnické a náboženské skupiny, ale i trestat pachatele genocidních politik a jinak motivovaného politického násilí.
Kam se poděla úcta?
Smyslem pietního dne je upozornit na Lemkinův odkaz a univerzální pojetí genocidy jako zločinu, který přesahuje kultury i geografické oblasti. Imunní vůči genocidním politikám není žádná společnost a zároveň každá etnická a náboženská skupina se může stát terčem postupné diskriminace, stigmatizace, segregace a vyhlazení.
Tento předpoklad – vycházející ze srovnávacího studia historických případů genocidního jednání – je základem systému účinné prevence nových případů kdekoli na světě. Univerzální pojetí genocidy však vyžaduje bezpodmínečné přiznání důstojnosti všem obětem genocidního násilí. Kromě popírání historických genocid, které je naprostým zneuznáním důstojnosti obětí, protože vymazává jejich samotnou existenci, se v současném světě šíří i „hybridní“, ale o to nebezpečnější forma zpochybňování a relativizace utrpení mužů, žen a dětí, kteří byli v minulosti terčem genocidních
politik.
Za nejviditelnější formu můžeme označit celosvětový trend zneužívání symbolů holokaustu a srovnávací rétoriky v rámci protestů proti covidovým restrikcím. Připnuté žluté hvězdy, slogany a rétorické konstrukce na protestních mítincích v New Yorku, Londýně a dalších městech Evropy a USA mají navodit atmosféru nástupu totalitních praktik srovnatelných s politikou nacistického Německa vůči Židům. Tato rétorika sice není nová (obdobně se kalifornští odpůrci očkování vyjadřovali již v roce 2015), nicméně současný globální rozsah protestů budí oprávněné obavy z dezinterpretace historických událostí.
Zarážející je na protestujících především absence úcty k obětem holokaustu. Soudný člověk, který má rámcovou znalost moderních dějin, nebude srovnávat omezování otevírací doby v supermarketech s tzv. norimberskými zákony – tedy právně-represivním systémem založeným na pseudovědě a rasové ideologii. Nepřijatelné je i srovnání současné očkovací kampaně s nacistickými lékařskými experimenty, během nichž byly oběti vystavovány nezměrnému utrpení a bolesti. Důstojnost obětí spočívá v tom, že jejich utrpení připomínáme, nikoli že je zneužíváme k dosažení politických cílů. Rizikem je zde obrácení pohledu na historii a relativizace utrpení obětí holokaustu.
Právo na důstojnost obětí genocid je však snižováno i v případech, kdy dochází k jejich tzv. hierarchizaci, tedy k situaci, kdy je jedna skupina obětí považována za významnější. To se týká zejména romských obětí holokaustu, jejichž osud stál dlouhá desetiletí na okraji zájmu západní historické vědy i kultury připomínání.
Na mezinárodním poli se v tomto ohledu letos bohužel „vyznamenalo“ i Česko. Pokus správní rady Institutu Terezínské iniciativy o vyloučení Romů ze čtení jmen obětí holokaustu na základě argumentace, která je v rozporu s principy důstojnosti, ukázal, že trivializace dějin není zdaleka jen záležitostí poblázněných „antivaxerů“. Pozoruhodné jsou i rozdílné osudy dvou hlavních protagonistů kauzy čtení romských jmen. Zatímco ředitelka institutu Tereza Štěpková, za kterou se postavily i renomované mezinárodní organizace, byla za otevřený postoj k romským obětem odvolána z funkce, předseda správní rady Institutu Terezínské iniciativy Pavel Štingl „povýšil“ a byl pověřen řízením nově vzniklé státní příspěvkové organizace Památník ticha, která má mj. „posilovat prevenci proti současným projevům xenofobie“.
Skandální vyústění dlouho diskutované kauzy romských jmen dokládá, že česká kultura připomínání obětí genocidního násilí má k univerzálnímu pojetí hodně daleko.
