Interiér zdevastovaných Drážďanských kasáren, výstava S.O.S. Terezín, autor Pavel Chalupa, červenec 2020
27. leden je dnem každoroční připomínky památky obětí holocaustu. Dominantní česká památka na toto temné období, vojenská pevnost Terezín, ucházející se o zápis na seznam UNESCO, je však v dezolátním stavu.
Autor textu: Šimon Krbec
Zkrácená verze textu vyšla 27. ledna 2021 v deníku Mladá fronta DNES
Před 76 lety vstoupily jednotky sovětské armády do prostoru koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz, jednoho z nejhrůznějších míst nacistické genocidy Židů, Romů a dalších národů a skupin obyvatel. V bojích o osvobození města Osvětim a přilehlých táborů padlo 350 vojáků a důstojníků Rudé armády. Operace byla součástí spojeneckého úsilí o svržení nadvlády nacistického Německa nad tehdejší Evropou a jejím výsledkem byla záchrana 7000 osvětimských vězňů. (Více se o osvobození Osvětimi dozvíte v on-line výstavě Holocaust: vyhlazení, osvobození, záchrana)
Především však spojenci osvětimskou operací vyřadili z „provozu“ další z tzv. táborů smrti, kam nacisté deportovali statisíce židovských mužů, žen a dětí s cílem konečné fyzické likvidace obětí holocaustu. Prvním takovým osvobozeným místem byl v červenci roku 1944 tábor Majdanek na předměstí východopolského města Lublin. Zde byly zdokumentovány první nesporné důkazy o masovém vraždění Židů v plynových komorách.
Během postupu spojeneckých vojsk protihitlerovské koalice byly v letech 1944-1945 postupně osvobozeny stovky koncentračních táborů, ghett, věznic a dalších zařízení pro perzekuci, otrockou práci a fyzickou likvidaci obětí nacistického režimu. Odkrývány byly masové hroby, vypálené vesnice a popraviště. Po Osvětimi následovaly tábory Gross-Rosen, Buchenwald, Sachsenhausen, Dachau, Ravensbrück, Stutthof. Jako vůbec posledním osvobozeným táborem byl český Terezín, kam Rudá armáda vstoupila 8. května 1945.
Všechna tato místa se stala symboly utrpení miliónů Evropanů, kteří byli z etnických, politických či jiných důvodů nespravedlivě odsouzeni k trestu smrti, otrocké práci či věznění v nelidských podmínkách. Všechny oběti nacistického režimu, stejně jako všechna tato místa, si zaslouží nejhlubší úctu. Každé z nich napsalo během druhé světové války svou zvláštní, děsivou a často ne zcela pochopitelnou historii. Porozumět „logice“ genocidy nelze bez znalosti jednotlivých míst, které plnily své vymezené funkce v postupném uplatňování genocidní politiky Německa – ať už se jednalo o ghetta, sběrné a tranzitní tábory, koncentrační tábory nebo tábory smrti. Tato místa jsou nejen nezpochybnitelným a hmatatelným důkazem o historické pravdě holocaustu, ale jsou i obrazem projevené úcty k obětem genocidního a politického násilí let 1939-1945.
Z těchto důvodů vlády evropských zemí prioritně vynakládají nemalé finanční prostředky na záchranu pietních míst holocaustu, opravy budov a pozůstatků koncentračních táborů a ghett, ochranu historického dědictví druhé světové války a osvětové a vzdělávací programy o této temné kapitole moderních evropských dějin. Nejedná se však jen o připomínku holocaustu – místa, která nacisté „vybrali“ pro uskutečnění své brutální politiky mají často svou širší historii. Nacisté tato místa zneužili a přetvořili k obrazu svých potřeb – nebo jen pokračovali v tom, co začal někdo jiný před nimi. Místy nacistické perzekuce se tak staly kasárenské a jiné vojenské objekty či dokonce celé městské čtvrtě, jako tomu bylo ve městech východní Evropy, která byla zároveň původním domovem miliónů Židů.
V tomto celoevropském kontextu je nepochopitelná dlouhodobá a systematická ignorace katastrofálního stavu městské památkové rezervace Terezín. Tato barokní vojenská pevnost byla vybudována na sklonku 18. století jako jeden z pilířů obrany Rakouska-Uherska a jedná se o celosvětově unikátní doklad technických a stavitelských dovedností své doby. Během své existence pevnost Terezín měnila své funkce i obyvatele. Původní účel vojenského posádkového města byl během první světové války rozšířen o funkci represivní. V bezprostředním okolí Terezína byly vybudovány rozsáhlé zajatecké tábory pro více než 40.000 příslušníků nepřátelských armád Rakouska-Uherska. V malé pevnosti byli internováni první civilisté – rusínští muži, ženy a děti z východních častí Evropy. O dvacet let později během okupace Čech a Moravy nacistickým Německem Terezín zcela ztratil svou původní vojenskou funkci a stal se čistě represivním místem pro politické vězně a oběti nacistické genocidní politiky. Civilní obyvatelstvo bylo nuceno se pro tyto nové účely ze svého domova vystěhovat. V hlavní terezínské pevnosti – samotném městě, kde v dobách míru žilo až 10.000 obyvatel – bylo zřízeno ghetto a tranzitní tábor pro židovské vězně.
Původní přednosti rakousko-uherské vojenské pevnosti – strategická poloha, blízkost železnice spojující Prahu a Drážďany a mohutné, několikastupňové opevnění uzavírající obyvatele pevnosti před okolním světem – bohužel přispěly k rozhodnutí německých úřadů zřídit v Terezíně tranzitní tábor pro židovské vězně z Protektorátu Čechy a Morava, Německa, Rakouska a dalších zemí střední a západní Evropy. Celkem bylo do terezínského ghetta během druhé světové války deportováno více než 150.000 Židů, z toho 35.000 z nich zahynulo přímo v Terezíně v důsledku špatných životních podmínek. 83.000 terezínských vězňů nalezlo smrt ve vyhlazovacích a koncentračních táborech. „Ghetto Theresienstadt“ se stalo důležitým článkem tzv. konečného řešení židovské otázky a jedním ze symbolů dějin holocaustu.
V současné době je Terezín městskou památkovou rezervací a jednou z nejznámějších kulturních památek České republiky ve světě, zapsanou na tzv. indikativním seznamu UNESCO. Navzdory těmto skutečnostem je podstatná část hlavní terezínské pevnosti v havarijním a dezolátním stavu. Rozsáhlé unikátní kasárenské objekty jako jsou Drážďanská kasárna, kde se v dobách ghetta hrála terezínská fotbalová liga, Vojenská nemocnice, kde v roce 1918 zemřel bosenskosrbský atentátník Gavrilo Princip, ale i další objekty jako je Proviantní sklad nebo Zbrojnice se doslova rozpadají před očima. Některým budovám a částem unikátního opevnění bastionové pevnosti hrozí zřícení. Největší škody jsou patrné ve vnitřních prostorách budov, jak ukazuje výstava fotografií S.O.S. Terezín z loňského roku. Demolice či destrukce částí městské památkové rezervace přitom bude znamenat nenahraditelnou škodu na kulturním a historickém dědictví a vyškrtnutí Terezína z indikativního seznamu UNESCO.
České instituce se k situaci stavějí s až zarážejícím klidem. Autority v oblasti památkové péče stav terezínských památek průběžně „monitorují“, český stát slibuje „přispět k celkové obnově Terezína,“ ale namísto toho zřizuje komise ve stylu proslulého seriálu „Jistě, pane ministře“. Již nyní je zřejmé, že části pevnosti se nepodaří zachránit vůbec. Každým rokem, kdy je odkládána komplexní záchrana Terezína, dochází k nenávratným škodám.
Nikde ve střední Evropě nejsme svědky tak exemplárního zanedbání symbolu holocaustu spojeného s utrpením desetitisíců Židů. Vzhledem k nejrůznějším plánovaným i realizovaným investičním akcím přitom Česká republika zdroji na obnovu hlavní terezínské pevnosti prokazatelně disponuje. Opět se tak potvrzuje stará pravda, že vše je věcí priorit.
