Dochází na Ukrajině k páchání genocidy ze strany Ruské federace? Mezinárodní politická scéna i odborná veřejnost je v této otázce rozdělená. O genocidě mluví po masakru civilistů v Buči a destrukci měst Mariupol a Charkov kdekdo. I český parlament má v příštím týdnu na návrh KDU-ČSL hlasovat o tom, že se genocida na Ukrajině děje. Žonglování s právním a vědeckým pojmem genocidy však může ve výsledku vést k devalvaci tohoto „zločinu všech zločinů“.
Autor textu: Šimon Krbec
Text byl publikován 28. dubna 2022 v rubrice Názory deníku Mladá fronta DNES a na serveru idnes.
Z plánované bleskové války se na Ukrajině pomalu stává vleklý konflikt, jehož oběťmi jsou ve větší míře i civilisté. Obdobně jako během zničení Sýrie v minulém desetiletí se světová veřejnost prostřednictvím médií seznamuje s důkazy o spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Hlavní žalobce Mezinárodního trestního soudu Karim Ahmad Khan vyslal na Ukrajinu již počátkem března vyšetřovací tým s cílem zajistit odpovědnost za trestné činy. V terénu působí i několik dalších skupin vyšetřovatelů a se svědeckými výpověďmi pomáhají také země, do kterých směřují váleční uprchlíci.
Na výsledky vyšetřování i samotných soudních procesů si však veřejnost bude muset nějaký čas počkat. Dosud není posouzena ani samotná záminka Ruska pro vstup na Ukrajinu, tedy údajná genocida ruskojazyčného obyvatelstva na Donbasu. Kola spravedlnosti se však dala do pohybu. Vladimir Putin sice nejspíš nebude vydán k mezinárodnímu tribunálu, nicméně je důležité, aby zločiny Ruska byly nezávislými soudy a instancemi důsledně prošetřeny a kvalifikovány. Je zjevné, že se Rusko na Ukrajině dopouští válečných zločinů podle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, zejména úmyslného vedení útoků proti civilnímu obyvatelstvu, ponižujícího zacházení a znásilnění.
Rozsah zločinů však bude asi mnohem širší. Pravděpodobná je obžaloba Ruska ze zločinu agrese, tedy útočného činu, který zakládá zjevné porušení Charty OSN. Způsob vedení válečných operací zakládá i důvodné podezření z páchání zločinů proti lidskosti, zejména z útoků proti civilistům. Zprávy hovoří i o násilných přesunech ukrajinského obyvatelstva do Ruska. Rozsah pravděpodobně spáchaných trestných činů potvrzuje neoprávněnost ruské invaze a nepřiměřenost jejího provedení. To vše přirozeně vyvolává obavy z možného spáchání genocidy jako „zločinu všech zločinů“, jímž se podle mezinárodního práva rozumí úplné nebo částečné zničení některé národní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny jako takové.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj použil termín genocida již 9. března, a to v souvislosti s bombardováním dětské nemocnice v Mariupolu. Po zveřejnění televizních záběrů zmasakrovaných civilistů a masových hrobů ve městě Buča v Kyjevské oblasti se k Zelenskému přidala i podstatná část západní politické reprezentace včetně amerického prezidenta Joea Bidena. Média a sociální sítě se zaplnily přirovnáními k historickým genocidám a nepomohl ani Bidenův dodatek: „Ať právníci rozhodnou, zda to lze kvalifikovat jako genocidu.“
Konstatovat, zda dnes dochází na Ukrajině k páchání některého z pěti úmyslných činů genocidy podle mezinárodního práva (nemusí se jednat pouze o fyzické usmrcení), je předčasné. Na místě jsou obavy, že ke genocidě části ukrajinského obyvatelstva dojde v případě prodlužující se okupační války, která nebude z ruského pohledu úspěšná.
Riziko genocidy se zvýšilo poté, co se ruské jednotky dopustily zločinů proti lidskosti, zejména masového zabíjení civilistů. I genocidní proces je – bohužel – procesem učení a k provedení jakéhokoli plánu likvidace předem vybrané skupiny je nutné mít dostatečně motivované a loajální vykonavatele.
Někteří badatelé v oboru studií genocid argumentují, že Rusko v Mariupolu a Charkově páchá zločin tzv. urbicidy, kterou ztotožňují se zločinem genocidy. Urbicida, tedy vyhlazení městského životního prostoru jako prostředku ke zničení životaschopnosti městské civilizace, však není součástí mezinárodního práva. Její ztotožnění se zločinem genocidy by v soudním procesu bylo problematické. Stejně tak se ruská armáda zjevně dopouští tzv. ekocidy (úmyslného zničení přírodního prostředí), kterou Rusko jako jedna z mála zemí na světě paradoxně zařadila do svého právního systému. Urbicida, ekocida a další termíny definující lidskou destruktivitu vycházejí z obecné koncepce genocidy, jejímž autorem je polský právník židovského původu Rafael Lemkin.
Základy koncepce vypracoval v reakci na masové násilí 1. a 2. světové války v díle Vláda sil Osy v okupované Evropě vydaném roku 1944. Definice genocidy přijatá OSN o čtyři roky později byla oproti Lemkinovým plánům značně redukována. K posouzení genocidního úmyslu, který je klíčem k odpovídající právní i odborné definici genocidy, je nutné shromáždit celou řadu důkazů. Za ně nelze považovat jeden článek RIA Novosti či záznam ruské televizní estrády.
Případné důkazy o genocidním úmyslu se skrývají někde v komunikaci mezi ruskými jednotkami a velením armády, případně v diplomatických depeších, záznamech z konspiračních jednání ruské vlády apod. Zkrátka tam, kde byly v minulosti prokázány úmysly historických případů genocidního násilí.
I proto by byl v otázce případné genocidy na místě rezervovanější postoj západních a zejména ukrajinských politiků a diplomatů. V posledních letech – a v rusko-ukrajinském konfliktu obzvlášť – se z konceptu genocidy stal běžný prostředek politické rétoriky. Reakcí na to je zpochybňování samotné koncepce genocidy ze strany novinářů, kteří jsou nuceni na výroky politiků reagovat. Hovoří se tak o „vyprázdnění“ pojmu genocidy či „politické mlze“. Toto zpochybňování může ve výsledku vést k celkové devalvaci právní i vědecké koncepce genocidy a dotknout se i kvalifikace historických případů genocidního násilí, jako byla arménská genocida během 1. světové války nebo ukrajinský hladomor z 30. let minulého století.
