Dnes budou v Pekingu slavnostně zahájeny XXIV. zimní olympijské hry. Po čtrnácti letech se globální sportovní megapodnik opět koná v zemi, která je na mezinárodní scéně dlouhodobě kritizována za porušování lidských práv.
Autor textu: Šimon Krbec
Text byl publikován 4. února 2022 v rubrice Názory deníku Mladá fronta DNES
Samotná organizace her v Čínské lidové republice budí kontroverze. Západní země oznámily diplomatický bojkot a s kritikou přicházejí i sportovci. Historie olympiád je plná takových momentů. Zákazy účasti sportovců, masivní bojkoty zemí, vyloučení sportovců v průběhu her kvůli politickým postojům, rasismus, bombový útok v olympijském parku. Nejtragičtějším momentem v olympijských dějinách zůstává 5. září 1972, kdy palestinská teroristická skupina Černé září unesla a zavraždila 11 členů izraelské olympijské výpravy.
I přes všechny tragické momenty minulosti však bude mít zimní olympiáda v Číně svůj unikát. Ještě nikdy se nestalo, aby olympijské hry pořádala země, která je na globální úrovni podezřívána z aktuálního páchání genocidy. V roce 1936 byl sice nacistický režim v Německu již tři roky u moci, ale byl kritizován „pouze“ za svou rasovou politiku a násilné perzekuce politických odpůrců, nikoli za systematické vyhlazování.
Při pohledu na výčet všech možných porušení mezinárodního práva, kterých se Čína v posledních pěti letech dopouští, je s podivem, že Mezinárodní olympijský výbor (MOV) se svými globálními sponzory pořadatelství takové zemi neodebral – bez ohledu na otázku páchání genocidy. Pronásledování novinářů, využívání technologií pro monitorování občanů, nucené práce, svévolné zadržování a mučení příslušníků etnických menšin, potlačování svobod, stíhání osob uplatňujících právo na svobodu projevu a dlouhodobá perzekuce lidskoprávních aktivistů. To je jen několik oblastí porušování mezinárodních úmluv, na něž upozorňují akademické i nevládní organizace.
Nabízí se otázka, zda by MOV neměl uvažovat o svém rozpuštění. Podle Olympijské charty je totiž olympismus „životní filozofií, povznášející a vyváženě spojující v jeden celek zdatnost těla, vůle a ducha“. Olympismus usiluje o vytvoření způsobu života, který je založen na „radosti z vynaloženého úsilí, na výchovné hodnotě dobrého příkladu, sociální odpovědnosti a na respektování základních univerzálních etických principů“. Není vůbec zřejmé, jakým způsobem čínská olympiáda přispěje k „harmonickému rozvoji lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti“. V zemi, kde je důstojnost člověka v současnosti pošlapávána a znevažována, tak v projevech zazní vzletná slova o fair play, úctě, respektu a porozumění mezi národy světa…
Nač mezinárodní právo nestačí
Nic však není černobílé. MOV neměl v roce 2014 při posuzování kandidátů na pořadatele příliš na výběr. Všichni evropští uchazeči ze soutěže odstoupili buď z finančních, nebo politických důvodů. Například Švýcaři a Němci – obyvatelé bohatých evropských zemí – společnou olympijskou kandidaturu odmítli v referendech. MOV se tak rozhodoval mezi Čínou a Kazachstánem, což je skutečně nezáviděníhodná volba. Stav lidských práv v Číně byl také dlouhodobě ze strany západních zemí relativizován s poukazem na „obchodní potenciál“ asijské supervelmoci. Politik, který při jednání v Pekingu pronesl „zakázané sousloví“, byl po návratu domů považován téměř za hrdinu. Rozhodnutí MOV o přidělení pořadatelství Číně může alespoň částečně omluvit fakt, že porušování lidských práv tam nabralo od roku 2014 až zdrcující tempo.
Diplomatický tlak na Čínu je v současné době enormní. Několik západních států včetně USA, Kanady a Francie veřejně označilo čínskou politiku vůči menšině Ujgurů v provincii Sin-ťiang za akt genocidy. Masivní porušování práv tohoto turkického národa je dlouhodobě pod drobnohledem lidskoprávních organizací. V táborech – oficiálně nazývaných jako „převýchovné“ – je podle shromážděných důkazů nedobrovolně zadržováno až milion lidí. Podle svědectví jsou vystaveni teroru a mučeni a zneužíváni pro otrockou práci.
Podle odborných i aktivistických posudků čínská administrativa také realizuje rozsáhlý sterilizační program a tím naplňuje jeden z činů genocidy podle definice mezinárodního práva, tedy činu „spáchaného v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“ – konkrétně opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí.
Je otázka, jak by spáchání genocidy v provincii Sin-ťiang posoudila nezávislá instituce mezinárodního práva. Vzhledem k tomu, že podle všech zjištění nedochází k masovému zabíjení (tedy „usmrcení příslušníků takové skupiny“ podle definice mezinárodního práva), bylo by prokazování – i samotné vyšetřování – zřejmě obtížné.
Zjevné nedostatky v systému mezinárodního práva však vyšetřování ani posouzení ujgurského případu ze strany nezávislých soudů bohužel neumožňují. Na těchto nedostatcích však mají podíl i některé západní země, které dlouhodobě odmítají autoritu Mezinárodního trestního soudu. Pokud obvinění z genocidy vychází pouze od politických či aktivistických subjektů, má Čína poměrně komfortní prostor pro zpochybňování a popírání svých činů, aniž by se musela nezávislému orgánu zpovídat.
Na ujgurském případu je však nejsmutnější fakt, že až podezření z genocidy dokázalo zmobilizovat západní demokracie k razantnějšímu diplomatickému postoji. Jako by „pouhé“ porušování lidských práv a zjevné páchání zločinů proti lidskosti nebylo překážkou pro obchodní spolupráci, kulturní výměnu či pořádání olympijských her.
