V Polsku minulý víkend propukl skandál kolem neonacistické organizace Hrdost a modernost. Stalo se tak jen týden před mezinárodním dnem památky obětí holokaustu, který si svět každoročně připomíná 27. ledna.
Autor textu: Šimon Krbec
Text vyšel v sobotu 27. ledna 2018 k Mezinárodnímu dni památky obětí holokaustu v deníku Mladá Fronta DNES
Polská televize TVN24 odvysílala reportáž z bizarního tajného obřadu na počest 128. narozenin Adolfa Hitlera. Novinářům se podařilo skrytou kamerou natočit polské neonacisty, jak v lese nedaleko města Wodzisław Śląski hajlují v uniformách wehrmachtu před hořícím hákovým křížem a za zvuku nacistických vojenských pochodů naslouchají projevu oslavujícímu Hitlerův odkaz. Předseda organizace na záběrech hovoří o Hitlerovi jako o „velmi čestném člověku“ a „skutečném gentlemanovi“, který fascinoval ženy.
Reportáž ukázala nejen na nebezpečí růstu pravicového extremismu v zemi, ale upozornila i na propojení polské neonacistické scény s oficiálními politickými špičkami. Ty se sice od činnosti organizace Hrdost a modernost rezolutně distancovaly, nicméně jeden z hlavních aktérů aféry, poslanec Winnicki, v minulosti úspěšně intervenoval ve prospěch předsedy organizace na ministerstvu spravedlnosti. Stín pochybností zůstává a „tajný obřad“ navíc začala vyšetřovat polská policie, která ve středu zadržela pět účastníků akce. Je otázkou, do jaké míry reportáž znepokojí veřejnost v zemi, která usiluje o znovuotevření otázky reparací za válečné zločiny nacistického Německa.
Sounáležitost v nenávisti
Oslavovat Adolfa Hitlera v Polsku je vzhledem k historickým souvislostem přinejmenším absurdní a z racionálního pohledu nesmyslné. Ostatně s působností neonacistické buňky měli před jedenácti lety problém dokonce i v Izraeli. V každém případě má současná aféra v Polsku především symbolický význam. Propukla jen týden před mezinárodním dnem památky obětí holokaustu, který si svět každoročně připomíná 27. ledna – tedy v den, kdy Rudá armáda osvobodila polské město Osvětim, kde nacisté během druhé světové války zřídili komplex koncentračních táborů. Muzeum a památník v Osvětimi je přitom od města Wodzisław Śląski vzdálen jen asi hodinu jízdy autem.
Fakt, že se nedaleko místa, kde nacisté masově vyvraždili kolem 1,5 milionu Poláků, Židů, Romů, sovětských válečných zajatců, homosexuálů a příslušníků dalších skupin obyvatelstva, koná „hitlerovská seance“, je vysvětlitelný pouze tak, že čím dál více Evropanů zkrátka přestává věřit, že se v Osvětimi masové vyvražďování skutečně dělo. Jinými slovy, že si popíračský mýtus o „osvětimské lži“ razí cestu stále dovedněji.
Druhým, mnohem znepokojivějším vysvětlením je, že se masové násilí stává akceptovanou a legitimní součástí současného myšlení. Růst extremistických ideologií totiž není zdaleka jen případ Polska a Evropy. Prakticky každý kontinent je v současnosti „zasažen“ nějakou formou politického programu, který otevřeně deklaruje nadřazenost jedné skupiny nad jinou.
V muslimských zemích a částečně i v Evropě je na nebývalém vzestupu antisemitismus, jehož „přirozenou“ součástí je popírání holokaustu. V Turecku byla nedávno založena strana Ötüken, která se svým ideologickým základem vrací k extrémním formám tureckého nacionalismu počátku 20. století a mimo jiné hlásá nadřazenost turecké rasy. V buddhistické Barmě vloni naplno propukla etnická čistka namířená proti muslimské menšině Rohingů, která je důsledkem dlouholeté tendence tuto komunitu dehumanizovat. V Africe a na Předním východě má stále silnou pozici radikální islamismus, který je navíc schopen působit globálně a flexibilně přesouvat svá ideová „centra“.
I když mají uvedené extremistické proudy – jejichž výčet v žádném případě není úplný – rozdílné historické, náboženské a politické zdroje, překvapivě vykazují několik společných znaků. Svou otevřenou nenávistí k určité vybrané skupině nepřátel posilují pocit sounáležitosti dominantní skupiny, podporují autoritu jejích vůdců a „ospravedlňují“ soubor společně sdílených hodnot. Především však svým potenciálním stoupencům nabízejí nejatraktivnější iluzi ze všech: život v utopii. Život v představě ideálního světa, kde je možné a dostupné vše, včetně „privilegia“ vzdát se individuální svobody rozhodování.
Utopie je svět, v němž je i Adolf Hitler „starostlivý gentleman“, kterému vždy šlo o ty nejvyšší hodnoty, jako je čest, starost o potomstvo a láska k vlasti.
V podobě idejí a obrazů utopie skutečně představují lákavý koncept pro řešení budoucnosti jednotlivců i celých skupin. Utopické vize dodávají jednotlivcům sebevědomí, smysl existence a – ač to zní ve zpětném ohledu morbidně – dokonce i radost ze života. Členové skupiny se postupně podřizují společnému snu a v této nesvobodě nacházejí jistou formu úlevy a pohodlí. I z toho důvodu je v počátcích totalitních a autoritativních režimů obtížné přesvědčit členy dominantních skupin o závadnosti ideologií. Svoboda rozhodování předpokládá značnou míru vlastní zodpovědnosti, ze které se člověk svou přirozeností snaží „utéct jinam“.
Utopie však doslova znamená „místo, které neexistuje“– je to zkonstruovaný svět mýtů, symbolů, představ, polopravd, legend a alternativní historie. Ve své realizaci tak utopie doslova nemá kam dojít. Tento deficit je vynahrazen celkovým vnitřním zhroucením systému a masovým násilím, které se obrací k nepřátelům a skupinám, jež do utopického světa ideologicky nepatří. Ukázkovým, ale zdaleka ne jediným příkladem takové konstrukce je nacistická vize světa dokonalých nadlidí, kteří vzejdou z globální rasové války jako koneční vítězové. To, že tato nadřazenost byla zkonstruována na základě pseudovědeckých a pseudohistorických představ rasové biologie, je jasně prokázáno studiem nacistické ideologie i historie pádu takzvané třetí říše.
Katastrofou lidských dějin a jedním z nejvýznamnějších zdrojů lidského utrpení je fakt, že proces skupinového, respektive kolektivního násilí je plně pozorovatelný až na jeho úplném konci – tedy obvykle ve chvíli, kdy byla vyvražděna celá skupina nepřátel nebo její podstatná část.
Jediné a kruté naplnění
Zcela mimořádným dokladem dějin masového násilí a důsledků utopických představ je systém nacistických vyhlazovacích a koncentračních táborů. Ztělesnění absolutní dominance pachatelů nad oběťmi, systém, který oběti dehumanizoval způsobem, který asi nikdy nebudeme schopni pochopit.
Vše, co je ve svobodné, demokratické společnosti „přirozené“ a „samozřejmé“, nachází svůj absolutní protějšek v systému, který byl nejzrůdnějším výsledkem nacistické utopie o „dokonalém světě“: násilně zpřetrhané rodinné vazby, absolutní ztráta důstojnosti a především nespravedlivá a krutá smrt. Vyhlazovací a koncentrační tábory byly fakticky jediným naplněním této utopie – tím, že odňaly možnost svobody volby a rozhodování všem svým obětem bez rozdílu.
Do jaké míry k podobné katastrofě směřují extremistické proudy současnosti, je obtížně určitelné. Víceméně vše závisí na tom, zda svobodný, demokratický svět najde odvahu tyto tendence včas odhalit a zastavit.
