Před osmdesáti lety, 24. listopadu 1941, byl z pražského Masarykova (tehdy Hybernského) nádraží vypraven první transport židovských vězňů do pevnostního města Terezín. Ani unikátní historická role Terezína nejsou pro stát dostatečným důvodem pro řešení současného žalostného stavu terezínské pevnosti. Budovám hrozí zřícení.
Autor textu: Šimon Krbec
Text byl publikován v rubrice Názory deníku Mladá fronta DNES a na serveru iDNES
Na snímku Drážďanská (Velká pěchotní) kasárna, stav z února 2021, výstava S.O.S. Terezín
24. listopadu 1941 bylo 342 mužů tzv. Aufbaukommanda (komanda výstavby) deportováno „na práci“ s příslibem, že se na víkendy budou moci vracet domů ke svým rodinám. Obdobně, jako tomu bylo o dva roky dříve během vůbec prvního transportu Židů z Protektorátu Čechy a Morava z Ostravy do Niska nad Sanem, měli členové komanda výstavby za úkol připravit Terezín pro tisíce židovských obyvatel. Jako v mnoha jiných případech, i terezínská „pracovní nabídka“ byla ve skutečnosti nacistickou lží a fabulací. Židé byli nejprve dopraveni na nádraží v Bohušovicích nad Ohří a po pěším pochodu do nedaleké Hlavní pevnosti Terezín fakticky uvězněni. Z Hlavní pevnosti pak byli během následujících měsíců vystěhováni její čeští obyvatelé a z barokního pevnostního města, které od konce 18. století sloužilo jako armádní posádkové město rakousko-uherské a později československé armády, se stal tranzitní tábor a uzavřené ghetto pro české, slovenské, rakouské, německé, holandské, dánské a v pozdní fázi i maďarské Židy.
Celkem prošlo Terezínem více než 150 000 židovských vězňů. Ghetto Terezín plnilo svou funkci až do května 1945, kdy jej osvobodili vojáci Rudé armády. Jedná se tak o poslední ghetto osvobozené během druhé světové války. Přestože jeho hlavní funkcí byl „pouze“ tranzit židovských mužů, žen a dětí do vyhlazovacích táborů ve východní Evropě, zemřelo v Terezíně v důsledku nemocí, podvýživy a krutého zacházení 34 000 vězňů. Z 87 000 terezínských vězňů deportovaných do Osvětimi a dalších táborů jich přežily pouhé čtyři tisíce.
Učebnice propagandy
Nejen tato děsivá statistika činí z Terezína nejvýznamnější místo paměti holokaustu na území České republiky. V uzavřeném a přeplněném městě bylo nesnadné přežít. Navzdory neustálé hrozbě deportací „na východ“, katastrofálním hygienickým podmínkám a nedostatečné a nekvalitní stravě se židovská komunita odhodlala ke zvláštnímu vnitřnímu vzdoru prostřednictvím kultury a sportu. V Terezíně vznikala umělecká díla, pořádala se veřejná kulturní vystoupení a pravidelně se hrála soutěž ve fotbale.
V pozdějším průběhu války této spontánní intelektuální a sportovní aktivity zneužili nacisté pro propagandistické účely. Pro oficiální inspekci Mezinárodního červeného kříže nacisté Terezín „přikrášlili“ tak, aby město působilo dojmem sice uzavřeného, ale i tak snesitelného místa pro život. Skandální maškaráda, která je stále aktuálním dokladem toho, co všechno a zejména v jaké době lze naaranžovat, zneužila terezínské vězně k popření nacistických zločinů.
V době, kdy ve vyhlazovacích táborech umíraly statisíce Židů krutou a nespravedlivou smrtí, se mezinárodní delegace seznamovala se zmanipulovaným obrazem Terezína jako města s fiktivními obchody, lékárnou, bankou, kavárnami, a dokonce zotavovnou pro děti. Propagandistická funkce Terezína měla pravděpodobně i vliv na zřízení tzv. terezínského rodinného tábora v Osvětimi, jehož likvidace v březnu 1944 je historicky největší masovou vraždou československých občanů v dějinách druhé světové války.
Tragický osud českých Židů, mezinárodní charakter ghetta ani unikátní historická role Terezína během druhé světové války zřejmě nejsou pro zodpovědné činitele a instituce dostatečným důvodem pro prioritní řešení současného žalostného stavu terezínské Hlavní pevnosti. V roce 2021 totiž tato výjimečná pamětihodnost vypadá jednoznačně nejhůře v celé své historii. Rozsáhlé kasárenské objekty jako jsou Drážďanská kasárna, kde se v dobách ghetta hrála terezínská fotbalová liga, Vojenská nemocnice, Proviantní sklad nebo Zbrojnice se doslova rozpadají před očima. Některým budovám a částem unikátního opevnění bastionové pevnosti hrozí zřícení, jiné jsou ve stále se zhoršujícím havarijním stavu.
Nezapomenout na Terezín
Demolice či destrukce částí městské památkové rezervace přitom bude znamenat nenahraditelnou škodu na kulturním dědictví a vyškrtnutí Terezína z indikativního seznamu UNESCO. Zdevastované objekty navíc fakticky ohrožují stávající obyvatele města a celkově vůbec nepřispívají k jeho rozvoji. Je absurdní, že Terezín se rozpadá v době svobody, demokracie, relativního blahobytu a zejména rétoriky o nutnosti zachování evropských kulturních hodnot.
Namísto jasného konsenzu českých veřejných institucí a kulturně-náboženských organizací je dezolátní stav Hlavní pevnosti bagatelizován či přímo zamlčován. Končící vláda Andreje Babiše si sice záchranu památek terezínské pevnosti vytkla jako úkol ve svém programovém prohlášení, covidové problémy jí však příliš „akce“ nedovolily. Ministerstvo pro místní rozvoj letos deklarovalo podporu záchrany nejohroženějšího objektu Drážďanských kasáren, nicméně sumou, která odpovídá zhruba polovině potřebných nákladů na rekonstrukci objektu. A navíc vše zůstává stále jen v rovině slibů, kasárna se rozpadají dál.
Nejasná je i role končícího ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který se i přes několikeré osobní pozvání za celou dobu svého mandátu na rozpadající se památky nepřijel podívat a jeho úřad několikrát veřejně „přesměroval“ zodpovědnost na jiné vládní činitele a resorty. Je otázka, zda si nejvýznamnější památka dějin holokaustu na našem území takové neuctivé zacházení zaslouží.
