Potrestat exemplárně slávistu Ondřeje Kúdelu za údajnou rasistickou urážku, a přitom pořádat fotbalové Euro v Ázerbájdžánu, proslulém porušováním lidských práv a perzekucí politických oponentů? Jak to jde dohromady?
Autor textu: Šimon Krbec
Text vyšel 17. dubna 2021 v deníku Mladá fronta DNES
Případ Kúdela dospěl k prvnímu průběžnému rozuzlení. Kauzu, která dalece přesáhla fotbalové prostředí, prozatím ukončil verdikt Kontrolní, etické a disciplinární komise UEFA k incidentům během zápasu Evropské ligy mezi týmy Glasgow Rangers a Slavia Praha. K prokázání rasismu Ondřeje Kúdely vůči Glenu Kamarovi ještě chybí „detail“: zveřejnit ony „zdrcující důkazy“, o kterých několikrát hovořil v ostrých mediálních vyjádřeních Kamarův advokát Aamer Anwar. Pokud takové důkazy neexistují, jak doteď tvrdilo vedení Slavie Praha, potom by pro Kúdelu nemělo být složité se proti desetizápasové suspendaci odvolat a očistit své jméno.
Aktuální výše trestu je pochopitelně pro českého reprezentanta krutá, protože přichází o možnost zahrát si na vrcholné fotbalové akci letošního roku, mistrovství Evropy, pořádané asociací UEFA. Pro českého stopera navíc nebude rozhodování o případném odvolání jednoduché, již s ohledem na další mediální vyjádření advokáta Anwara, který pro Kúdelu požaduje distanc na jeden rok, ba dokonce i skotské vězení. Potvrdila se tak stará pravda, že sportovní zápasy se nevyhrávají jen na hřišti, ale i v zákulisní diplomacii, sdělovacích prostředcích a dnes i na sociálních sítích.
Je určitě pozitivní, že UEFA k problému rasismu a nenávistných projevů přistupuje vážně a rozhodně. Dokonce i ony markantní rozdíly v sazbách za přestupky ze zápasu v Glasgow, nad kterými se pohoršují čeští novináři i politici včetně kanceláře českého prezidenta, dávají svým způsobem smysl: násilí začíná ve slovech a odstranění předsudků a nenávisti je cesta, jak eliminovat fyzickou konfrontaci. Zda toho UEFA dosáhne způsobem, jaký předvádí v kauze Kúdela, je věc jiná. Důvěřujme však nestrannosti a profesionalitě vyšetřovatelů a zejména oněm „zdrcujícím důkazům“ Aamera Anwara.
Pro pochopení pozadí nejrůznějších reakcí na inkriminovaný incident ze zápasu ve Skotsku je užitečné sledovat vyjádření Thierry Henryho a dalších bývalých či současných ostrovních fotbalistů, kteří kritizují nekončící verbálních útoky a šikanu na sociálních sítích. To je však globální problém sám o sobě. I Henry v nedávném rozhovoru pro The Sun uznal, že obětmi diskriminace nejsou pouze lidé tmavé pleti a také ne pouze fotbalisté. Prokázání či určení rasistického podtextu či dokonce motivu bývá u verbálních útoků vždy poměrně složité. Stejně tak je v celé historii lidstva obtížné přesně definovat, co je a co již není rasismus. Spíše to vypadá, že ostrovní fotbalisté mezi rasovým a „nerasovým“ podtextem příliš nerozlišují. Zkrátka mají současného světa, kdy miliardy lidí každou vteřinu veřejně vyjadřují svůj osobní názor často nevybíravým a urážlivým způsobem, plné zuby.
Nad Kúdelou však nevynesli rozsudek Thierry Henry, Gareth Bale či Gareth Southgate, ale evropská fotbalová asociace UEFA. Instituce, která pod vedením prezidenta Aleksandra Čeferina vyhlásila tvrdý boj diskriminaci se snahou být jakýmsi vzorem pro ostatní „světy“ mimo fotbal. To je značně odvážná a ambiciózní politika, zvlášť v odvětví, které je dlouhodobě spojováno s masivní korupcí, neprůkazným financováním, sázkařskými aférami globálního rozsahu a v neposlední řadě agresivitou a násilím mezi fotbalovými příznivci.
Je pravda, že fotbal v historii několikrát prokázal mimořádnou sílu spojovat znepřátelené národy či se vzepřít útlaku a diskriminaci. To však bylo v dobách nebo situacích, kdy v něm v žádném případě nešlo o peníze. Legendární zápas mezi britskými a německými vojáky na frontové linii první světové války či terezínská fotbalová liga, která byla jakýmsi vzdorem židovských vězňů proti rasové genocidní politice nacistického Německa, jsou důležité příběhy z dějin. Pokud se však chce fotbal stát současným vzorem tolerance a úcty k člověku, bude muset urazit ještě velký kus cesty.
Vyhnout se Baku obloukem
Vzletná slova prezidenta UEFA Čeferina a dalších činovníků totiž vyznívají až tragikomicky v porovnání s tím, co tato instituce chystá během letošního mistrovství Evropy, které se bude (zřejmě) konat v několika různých městech Evropy. Asi jen zasvěcení činovníci vědí, proč je mezi pořadatelskými městy i ázerbájdžánské Baku – hlavní město země, která je dlouhodobě kritizována za porušování lidských práv, násilnou perzekuci politických oponentů a rasistickou a nenávistnou rétoriku vůči obyvatelům sousední Arménie. V současné době navíc Ázerbájdžán protiprávně vězní možná až několik set arménských válečných zajatců a civilistů z loňského ozbrojeného konfliktu o Náhorní Karabach. Osud těchto lidí je zcela neznámý a mohou být vystaveni různým formám násilí. Jakákoli jiná instituce, která usiluje o to být „globálním vzorem“ boje proti diskriminaci, by se Ázerbájdžánu buď vyhnula velkým obloukem, nebo by alespoň požadovala propuštění arménských válečných zajatců a civilistů. Místo toho UEFA stále počítá s tím, že se v Baku odehrají tři utkání základní skupiny A a dokonce i jedno čtvrtfinále. Pokud skutečně 12. června „bojovník proti diskriminaci na sociálních sítích“ Gareth Bale vyběhne v dresu Walesu na trávník v Baku, bude to nejen další důkaz o pokryteckém „dvojím metru“ v oblasti lidských práv, ale především pořádný fotbalový trapas.
