Autor textu: Šimon Krbec, Centrum studií genocid Terezín
Text vyšel v sobotu 16. května 2020 v deníku Mladá Fronta DNES.
Diskuse k výročí osvobození se zploštila na roli Rudé armády a zmizel z ní hlavní původce války. Relativizujeme-li osvobození, logicky otevíráme prostor pro relativizaci pachatelů.
Česká debata k 75. výročí konce druhé světové války přinesla další kolo střetu o interpretaci příčin a důsledků tohoto konfliktu. Ve veřejném prostoru se diskutuje, kdo válku zavinil, kdo ji vyhrál, kdo, kde, koho a do jaké míry osvobodil a jak se mají dnes věci nazývat „pravými jmény“.
Ve společnosti, která vyznává hodnotu svobody projevu, je diskuse přirozená a nezbytná – tam, kde nevládne jediný ideologický světonázor, je pluralita názorů nutným předpokladem dosažení konsenzu. V případě výkladů historie může být veřejná debata prospěšná i v tom, že se o dějinných událostech vůbec mluví. Protože to, co není slyšet a vidět v médiích, v současném světě jako by vůbec neexistovalo.
Bohužel, debata k 75. výročí konce druhé světové války vedla spíše k prohlubující se konfrontaci dvou vyhraněných názorů než ke konsenzu a je otázkou, nakolik znevážila důstojnost obětí druhé světové války. Stejně jako před pěti lety při 70. výročí se omezila na roli Rudé armády a obecně „Ruska“, jak je nepřesně nazýván bývalý Sovětský svaz, při osvobozování střední Evropy od nacismu.
Zastánci teze, že Rudá armáda byla ve skutečnosti dobyvatelem, nikoli osvoboditelem části Evropy, ještě více přiostřili svůj postoj tím, že Sovětský svaz označili za „jednoho ze strůjců“ druhé světové války. Debaty na toto téma lze pochopit v době výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop. Ve dnech výročí konce války, kdy si Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Arméni a další národy bývalého Sovětského svazu připomínají miliony padlých vojáků a zabitých civilistů, je to přinejmenším nevkusná provokace.
Festival květnových přešlapů
Stejně netaktně by 8. května zněl výrok českých politických představitelů na adresu francouzských a britských Spojenců v souvislosti s mnichovskou dohodou, která znamenala faktické zničení meziválečné československé demokracie a umožnila Adolfu Hitlerovi intenzivní přípravu na válku. Připočteme-li další „originální“ počiny, jako je odhalení památníku nacistickým kolaborantům z řad Ruské osvobozenecké armády, umístění záchodové mísy namísto sochy sovětského maršála Koněva a výrok „Es kommt der Tag“ v politické televizní debatě z úst řeporyjského starosty z ODS, je nasnadě otázka, jaký má toto připomínání historie – pomineme-li zájem sdělovacích prostředků – vlastně smysl.
Radikalizace plodí vždy jen další radikalizaci, a tak se zastánci osvoboditelské role Rudé armády ještě více než před pěti lety uchýlili k nekritické adoraci SSSR a jeho vedení, což je vzhledem k brutální historii politického násilí této komunistické velmoci přinejmenším absurdní.
Je pozoruhodné, že z české debaty o konci druhé světové války prakticky vymizel její hlavní strůjce a pachatel – Adolf Hitler. Přitom to byl právě tento německý politik, resp. jeho zrůdná vize ovládnutí a zotročení světa pod nadvládou rasově „nadřazených“ lidí, který byl jediným důvodem spojenectví USA, SSSR, Velké Británie, Francie a dalších zemí a národů. Vítězství tzv. protihitlerovské koalice bylo skutečně vítězstvím nad Adolfem Hitlerem a jeho okupační vládou nad většinou Evropy. Spojenci vynaložili nepředstavitelné finanční, materiální a především lidské zdroje, aby nacismus zastavili. Pouze díky této koaliční spolupráci se evropská města a vesnice zbavila nacistické nadvlády.
Je tedy otázkou, proč je po 75 letech toto spojenectví a vítězství zpochybňováno. Je možné, že evropské společnosti podlehly iluzi, že o Hitlerovi a jeho politickém programu vědí již vše a považují nacismus za „vyřízenou věc“. Stejně tak se může vítězství nad nacismem zdát po 75 letech samozřejmé a jeho připomínka až příliš stereotypní.
Motivy a zdroje pro revize a „nové“ interpretace dějinných událostí mohou být různé. Nicméně platí, že svoboda výkladu má – jako každá svoboda – i svá rizika. Revizionistické signály mohou vést k dalším, původně nezamýšleným výkladům. V případě historického revizionismu a „nových“ výkladů dějin druhé světové války je to zpochybňování a zlehčování nacistických zločinů proti lidskosti.
Historie jako klacek
Druhá světová válka nebyla běžným konfliktem dvou válčících stran, ale rasovou válkou, během níž došlo k systematickému vyhlazení celých národů a etnik. Vítězství Spojenců tak znamenalo i zastavení nacisty prováděné genocidy. Teprve osvobození koncentračních táborů v Německu a zejména vyhlazovacích táborů na východě Evropy přispělo k záchraně alespoň části evropských Židů a Romů a s největší pravděpodobností zabránilo i genocidě slovanských národů, které by se staly v případě pokračování druhé světové války další skupinou obětí masové likvidace.
Zpochybněním osvoboditelské role spojeneckých armád se opět otevírá šedá zóna mezi revizionismem dějin druhé světové války na straně jedné a zkreslováním či přímo popíráním nacistických zločinů na straně druhé. Jestliže relativizujeme osvobození a záchranu obětí, logicky otevíráme prostor pro relativizaci viny pachatelů. Tento trend může být nebezpečnější o to víc, že ke zpochybňování osvoboditelské role Spojenců dochází ve veřejných politických diskuzích, kde jsou historická fakta podřízena vyhraněným politickým názorům.
