Babi Jar, Kyjev. Třídění osobního majetku zavražděných Židů. Říjen 1941. Výstava „Holocaust: vyhlazení, osvobození, záchrana“ Ruského centra pro vzdělávání a výzkum holocaustu
Autor textu: Šimon Krbec, Centrum studií genocid Terezín
Text vyšel v sobotu 22. června 2019 v deníku Mladá Fronta DNES.
22. června 1941 nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. Vojenská operace pod krycím názvem Barbarossa znamenala nejen zásadní zlom ve vývoji druhé světové války, ale představovala i jednu z nejhrůznějších epizod v dějinách lidstva.
Třímilionová německá armáda se před 78 lety pokusila dobýt obrovské území východní Evropy od Baltského moře na severu až po Kaspické moře na jihu. Východní území hrála od počátku významnou roli v nacistické ideologii. Východ jednak poskytoval tzv. životní prostor pro expanzi německého obyvatelstva, jednak představoval klíčový zdroj nerostného bohatství a potravin nutný pro vedení světové války. Od počátku byl útok na Sovětský svaz nacistickými špičkami plánován jako koloniální, dobyvačná válka. A již tato fáze přípravy byla ukázkou absolutního cynismu a zvrácenosti nacistického způsobu myšlení.
Strategické plány vedení německé armády byly založeny na poměrně jednoduchém propočtu – světovou válku lze vyhrát jedině s dostatečnými potravinovými a surovinovými zdroji. Ty se nacházejí na Východě, nicméně v případě dobytí těchto území bude nezbytné, aby byli zároveň odstraněni místní „konzumenti“ těchto zdrojů. Jinými slovy, Hitler a jeho lidé počítali s tím, že po dobytí východních území desítky milionů Ukrajinců, Rusů a dalších národností buď zemřou, nebo budou deportovány na Sibiř.
Brutální úder
Koncepce vyhlazovací války sice nebyla ve dvacátém století ničím novým, ale Němci
svým vpádem na Východ dali tomuto pojmu zcela nový rozměr. Porobené národy první poloviny dvacátého století měly tragické zkušenosti s deportacemi i masovou likvidací – k nejvýraznějším epizodám tohoto typu politického násilí patřila genocida Arménů během první světové války v osmanské říši a stalinský hladomor na Ukrajině v polovině 30. let.
Hitlerův cíl byl však ještě „ambicióznější“: totální likvidace veškerých vojenských a politických struktur Sovětského svazu, zničení celých měst a vesnic, zotročení milionů obyvatel, radikální změna etnické struktury území, megalomanské dopravní projekty atd.
Plánům a ambicím též odpovídal průběh východní války, který se skládá z tisíců příběhů a tragédií mužů, žen i dětí. Útok na Sovětský svaz byl veden nejmodernějšími prostředky, ale v duchu těch nejhorších „tradic“ vedení válek starověku a středověku. Pokud existuje nějaké místo, kde zahynula idea moderní evropské civilizace založené na respektu k jednotlivci, toleranci a hodnotě lidského života, pak to bylo na nekonečných pláních Ukrajiny a Ruska.
Brutálně vypálené vesnice, obléhaná města, ve kterých byli lidé donuceni ke kanibalismu, prakticky neustávající popravy politických odpůrců a domnělých špionů, porušování veškerých konvencí a pravidel pro vedení války, znásilňování žen a mladých dívek a pochopitelně rabování majetku a přírodních zdrojů v míře, ke které docházelo naposledy v dobách křesťanské kolonizace Ameriky a Afriky.
To vše bylo výsledkem německé ideje „nové Evropy“ založené na nadřazenosti árijské rasy, ke které Hitler získal nejen rozsáhlou podporu německého obyvatelstva evropských zemí, ale i řady kolaborujících nacionalistických režimů včetně Rumunska, Slovenska a Chorvatska. Byla to právě nacistická ideologie, která sehrála významnou roli v akceleraci a počátečním úspěšném postupu operace Barbarossa.
Ideologická dehumanizace nepřítele ve „slovanské podlidi“ umožnila vedení války všemi prostředky. Během německého východního tažení padlo do zajetí přes pět milionů sovětských vojáků. A právě tito váleční zajatci byli prvními oběťmi masového vyhladovění na Východě.
V zajateckých a koncentračních táborech byli v důsledku minimálních protiopatření vystaveni nejrůznějším epidemiím. Zejména v zimě 1941 dosáhly počty usmrcených vojáků v důsledku vyhladovění a nemocí nepředstavitelných rozměrů. Na některých místech byli zajatci páleni zaživa, jinde hromadně popravováni. Do konce druhé světové války přesáhl počet masově vyvražděných sovětských zajatců více než tři miliony obětí. Po židovském obyvatelstvu se tak jedná o druhou nejpočetnější skupinu obětí nacistické genocidní politiky.
Revizionistické snahy
Vyvražďování civilního obyvatelstva bylo zahájeno bezprostředně po invazi 22. června. Hlavními oběťmi byli Židé – apokalyptický nepřítel Němců a strůjce celosvětového spiknutí proti „árijské rase“. Židé žijící na dobytém území Ukrajiny, Běloruska, pobaltských států a Ruska byli pomocí střelných zbraní hromadně likvidováni speciálními oddíly SS, tzv. Einsatzgruppen.
Během prvních týdnů východního tažení místní kolaboranti nacistických okupačních sil spáchali desítky pogromů. Celkově byly nejméně dva miliony sedm set tisíc lidí zastřeleny, upáleny, pohřbeny zaživa, utopeny v řekách a bažinách nebo pověšeny. Počet židovských obětí nacistické invaze na území Sovětského svazu tak tvoří téměř polovinu celkového počtu obětí holokaustu. Tato nepříliš známá skutečnost dnes stojí ve stínu historie Osvětimi a dalších vyhlazovacích a koncentračních táborů.
Stopy holokaustu však vedou ještě dále na východ. Symbolem této fáze genocidy evropských Židů se stala roklina Babi Jar poblíž ukrajinského Kyjeva, kde v září 1941 nacisté během dvou dnů střelnými zbraněmi hromadně povraždili 34 tisíc židovských mužů, žen a dětí.
Hitlerův megalomanský plán dobytí východních území se nakonec nezdařil – za cenu nepředstavitelných ztrát sovětské armády a geopolitických ústupků Stalinovi ze strany západních spojenců. V sázce bylo příliš mnoho. Kromě vyhlazení celých slovanských národů fakticky hrozilo i upevnění role Německa jako světové supervelmoci. O tom, k jakým opatřením by Hitler díky obsazení tzv. životního prostoru na Východě sáhl, svědčí několik tajných nacistických plánů, které počítaly s rozsáhlým vyvražďováním a s přesuny desítek milionů obyvatel.
V současné době jsou tyto historické skutečnosti stále méně zdůrazňovány. Mediální i odborně-historický revizionismus se soustřeďuje na dokumentaci zločinů sovětské armády a přehodnocení její role při osvobození Evropy od nacismu. Je nepochybné, že Stalin byl krutým diktátorem, který před rokem 1939 terorizoval obyvatele Ruska, Ukrajiny a dalších zemí. Na základě německo-sovětské smlouvy o neútočení z téhož roku Sověti násilně anektovali území pobaltských států a východního Polska. Stejně tak Stalin zneužil své pozice vůči Spojencům k rozšíření tzv. sféry vlivu a podpoře nástupu komunistických režimů v zemích střední Evropy.
Problémem revizionistických snah nicméně je, že staví sovětské Rusko do role pachatele a strůjce druhé světové války – to je jednak s ohledem na realizaci plánu Barbarossa historický nesmysl, jednak tím dochází k nebezpečnému zlehčování viny nacistického Německa za spáchané zločiny proti lidskosti.
Jedním z důsledků tohoto přístupu je teze o „neosvobození“ Evropy Rudou armádou. Vzhledem k obrovským ztrátám sovětské armády při postupu na Berlín, které se pohybovaly v řádu milionů mužů a žen, jde přímo o neúctu k těmto obětem, mezi které je nutné započítat i tři miliony masově zavražděných sovětských válečných zajatců.
Navíc řada důstojníků i obyčejných vojáků Rudé armády patřila před druhou světovou válku mezi oběti stalinských perzekucí, jako byl například generálmajor Fjodor Krasivin, který byl v roce 1942 propuštěn z gulagu a o tři roky později se jako velitel divize podílel na osvobození 7 000 židovských vězňů koncentračního tábora Osvětim-Březinka.
Vůbec nejhorší dopad mají snahy o revizi příčin druhé světové války na celkové vnímání motivace agresivní politiky nacistického Německa. Je fascinující a zároveň smutné 78 let od operace Barbarossa slyšet ozvěny goebbelsovských propagandistických tezí o obraně Německa a záchraně Evropy před „židobolševismem“. O tom, jak vypadala tato „záchrana“ pro miliony obyvatel střední a východní Evropy, si může každý udělat obrázek sám.
